dneska jsem si pro vás připravila spíš takový psací článek. A to o mém výletě do Osvětimi a následně i do Krakowa, kam jsem jela v rámci školy. Fotek bude tentokrát méně, protože jsem s sebou nebrala foťák a na mobilu ty fotky zkrátka pořád nejsou tak dobré. (Navíc, fotit v Osvětimi mi nepřišlo moc vhodné) Tak se do toho pusťme.
Celkově výlet nebyl nějak dlouhý, pouze dva dny, jedna noc. Tudíž jsme museli vyjíždět celkem brzo. V 5:45 jsme už museli být nastoupeni v autobusu (bleee). Cesta byla neskutečně náročná. Ono, když se zkombinuje né moc velký autobus, totálně rozbořená a zacpaná dálnice D1 a moje dlouhý nohy, který se prostě nikam nevejdou, to prostě pohodlné být nemůže. A tak jsme po 7 a půl hodinách, trošku rozlámaní a unavení dorazili do cíle.
Koncentrační tábor Auschwitz leží zhruba šedesát kilometrů od Krakowa a dělí se na dvě části Auschwitz I. a Auschwitz II. Birkenau. My jsme prošlí oba dva s polským průvodcem, který ale uměl česky. Každopádně jeho výklad, ačkoliv byl obsáhlý, způsob byl přinejmenším zvláštní. Zkrátka se mi občas zdálo jako by to nebral úplně tak vážně, jak by měl. (Věřte, že když se najednou začne z ničeho smát, tak je to prostě divný!) Ale nejspíš vůbec nic Vám nemůže vzít ten neuvěřitelně silný dojem, se kterým všichni odjíždějí. Vždyť se procházíte stejnými cestami jako vězni před 60 lety. V muzeu, které je vytvořeno v Auschwitz I., vidíte fotky psychicky i fyzických zničených lidí. Za výlohami jsou hromady jejich oblečení, bot, osobních věcí nebo dokonce vlasů (to mě dostalo nejvíc!). Procházíte se studenými sklepními prostory, kde mučili člověka jenom třeba za to, že ztratil knoflík. Plynové komory byly všechny téměř sice zničeny, ale i z těch zbytků vám běhá mráz po zádech. Když si uvědomíte, jak ti lidi, kterým namluvili, že se jdou pouze osprchovat, museli svoje poslední chvíle protrpět, je Vám do breku. Ovšem další šok bylo, když nám průvedce řekl, že žena Rudolfa Hossa, vedoucího Auschwitzu, si v době 2. světové války žila v největším luxusu pouze zhruba 80 metrů od jedné z plynových komor. Vůbec ovšem neměla tušení, co za nelidskosti se tam děje.
Těch šoků bylo nekonečně mnoho. Například, když se povedlo někomu utéct (sice se to mockrát nestalo), bylo zastřeleno dvanáct libovolně vybraných dalších vězňů. Pro výstrahu. Nebo to, jak vůbec vybírali lidi, kteří půjdou do komor. Bylo to vlastně docela jednoduché. Pokud někdo byl starý, dítě, těhotná, příliš slabý nebo tlustý. Zkrátka neschopný vykonávat nějakou práci, byl pro Nacisty zbytečný, šel na smrt. Nebo povolali doktora, který byl obvykle opilý, aby rozdělil lidi na nemocný a schopný vykonávat nějakou práci. On většinou žádnou prohlídku nevykonával, prostě šel a někoho přiřadil do skupinky, který ještě mají šanci přežít a na skupinka, který půjde okamžitě do plynových komor. Vybíral to náhodně. Nějaký opilec prostě rozhodl o životě statisíců lidí. Nebo to, kolik dostávali jídla. Podle nepsaných pravidel to mělo být minimálně něco kolem 500, 600 kalorii (což jsou tak tři koblihy). Nakonec ale dostali maximálně tak 250. K snídani nějakou hnědou hmotu, což jenom hodně vzdáleně připomínalo kafe a kousíček chleba. K obědu to byla nějaká horká voda, jakože polévka. A k večeři opět kus chleba. A pokud měl vedoucí dobrý den, dostali k tomu kousek margarínu nebo i marmeládu. Vězni do dvou týdnů, zhubli 10, 15 kilo.
Takže lehce zděšeni, vyděšeni jsme se autobusem přesunuli do kousíček vzdáleného Auschwitz II. Birkenau. Ten mě hned na první pohled překvapil tím, jak je obrovský. Prohlídku jsme měli zpestřenou tím, že už byla tma. Do toho foukal studený vítr. Bezpečně jsem se rozhodně necítila. V Březince je významná především rampa, na které vystupovali z vagonu všichni noví vězni, protože koleje vedli právě až do Březinky. Můžete tam na ukázku vidět i takový mini vagón, kam by se podle mého odhadu vešlo tak maximálně padesát lidí. Tenkrát v něm přijíždělo několik stovek. Už cestu několik lidí, především starších, nepřežilo. Dále jsme pak procházeli jednotlivými budovami, kde lidé spali. Jsou tam na ukázku třípatrové palandy, na kterých na sobě namačkaných spalo několik lidí. A toková zajímavost, ty dřeva, na kterých se spalo, byli lehce nakloněni. Z jednoho prostého důvodu. Lidé byli nemocni a v noci zkrátka něco neudrželi. A takhle to mohlo stéct dolů. Proto, kdo spal v dolních patrech, často se nedožil rána. Dále jsme mohli vidět jejich toalety. Byla to prostě dlouhá bedna, ve které bylo několik otvorů. Nic víc. Ovšem další zajímavost. Někdo to samozřejmě musel vyklízet a o tuhle práci bylo překvapivě u vězňů velký zájem. Byli totiž v teple a s dost velkou pravděpodobností se dožili i konce války. Pracovali, byli teda užiteční, proto nešli do komory.
Do breku mi taky bylo ve chvíli, když jsem se tam asi tak ve pěti stupních klepala zimou a uvědomila jsem si, že asi v tak třikrát větší zimě ještě vyhnali vězně ven jen v těch krátkých úborech a začali je polévat ledovou vodou. Jen tak, aby nebyla nuda. Přežili jen ti nejodolnější.
Byl by to několikakilometrový článek, kdybych tu měla vypisovat všechno, co jsem se všechno dozvěděla a co všechno mě donutilo k tomu, abych si zase stokrát víc vážila svého života. Vím, že to zní jako klišé,ale většina našich problému jsou proti tomuhle pidimidi maličkosti!:) Tak se mějme všichni rádi a radujme se ze života!:) Protože když jsem o tom pak přemýšlela, zjistila jsem se, že například kdybych se tam já dostala, neměla bych nejmenší šanci. Jsem tmavší typ (když byl někdo blonďák s modrýma očima, posílali ho na převýchovu), na první pohled jsem slabá, německy jsem neuměla a nemám třeba dvojče (často dělali na dvojčatech nebo trojčatech lékařské pokusy. Nebylo to příjemné, ale tito lidi válku přežili.)
A co vy byl někdo na výletě v nějakém koncentračním táboře? A s jakým pocitem jste odjížděli vy?
Brzy se můžete těšit i na článek o Krakowě, zatím se mějte hezky:)
Celkově výlet nebyl nějak dlouhý, pouze dva dny, jedna noc. Tudíž jsme museli vyjíždět celkem brzo. V 5:45 jsme už museli být nastoupeni v autobusu (bleee). Cesta byla neskutečně náročná. Ono, když se zkombinuje né moc velký autobus, totálně rozbořená a zacpaná dálnice D1 a moje dlouhý nohy, který se prostě nikam nevejdou, to prostě pohodlné být nemůže. A tak jsme po 7 a půl hodinách, trošku rozlámaní a unavení dorazili do cíle.
Koncentrační tábor Auschwitz leží zhruba šedesát kilometrů od Krakowa a dělí se na dvě části Auschwitz I. a Auschwitz II. Birkenau. My jsme prošlí oba dva s polským průvodcem, který ale uměl česky. Každopádně jeho výklad, ačkoliv byl obsáhlý, způsob byl přinejmenším zvláštní. Zkrátka se mi občas zdálo jako by to nebral úplně tak vážně, jak by měl. (Věřte, že když se najednou začne z ničeho smát, tak je to prostě divný!) Ale nejspíš vůbec nic Vám nemůže vzít ten neuvěřitelně silný dojem, se kterým všichni odjíždějí. Vždyť se procházíte stejnými cestami jako vězni před 60 lety. V muzeu, které je vytvořeno v Auschwitz I., vidíte fotky psychicky i fyzických zničených lidí. Za výlohami jsou hromady jejich oblečení, bot, osobních věcí nebo dokonce vlasů (to mě dostalo nejvíc!). Procházíte se studenými sklepními prostory, kde mučili člověka jenom třeba za to, že ztratil knoflík. Plynové komory byly všechny téměř sice zničeny, ale i z těch zbytků vám běhá mráz po zádech. Když si uvědomíte, jak ti lidi, kterým namluvili, že se jdou pouze osprchovat, museli svoje poslední chvíle protrpět, je Vám do breku. Ovšem další šok bylo, když nám průvedce řekl, že žena Rudolfa Hossa, vedoucího Auschwitzu, si v době 2. světové války žila v největším luxusu pouze zhruba 80 metrů od jedné z plynových komor. Vůbec ovšem neměla tušení, co za nelidskosti se tam děje.
Těch šoků bylo nekonečně mnoho. Například, když se povedlo někomu utéct (sice se to mockrát nestalo), bylo zastřeleno dvanáct libovolně vybraných dalších vězňů. Pro výstrahu. Nebo to, jak vůbec vybírali lidi, kteří půjdou do komor. Bylo to vlastně docela jednoduché. Pokud někdo byl starý, dítě, těhotná, příliš slabý nebo tlustý. Zkrátka neschopný vykonávat nějakou práci, byl pro Nacisty zbytečný, šel na smrt. Nebo povolali doktora, který byl obvykle opilý, aby rozdělil lidi na nemocný a schopný vykonávat nějakou práci. On většinou žádnou prohlídku nevykonával, prostě šel a někoho přiřadil do skupinky, který ještě mají šanci přežít a na skupinka, který půjde okamžitě do plynových komor. Vybíral to náhodně. Nějaký opilec prostě rozhodl o životě statisíců lidí. Nebo to, kolik dostávali jídla. Podle nepsaných pravidel to mělo být minimálně něco kolem 500, 600 kalorii (což jsou tak tři koblihy). Nakonec ale dostali maximálně tak 250. K snídani nějakou hnědou hmotu, což jenom hodně vzdáleně připomínalo kafe a kousíček chleba. K obědu to byla nějaká horká voda, jakože polévka. A k večeři opět kus chleba. A pokud měl vedoucí dobrý den, dostali k tomu kousek margarínu nebo i marmeládu. Vězni do dvou týdnů, zhubli 10, 15 kilo.
Takže lehce zděšeni, vyděšeni jsme se autobusem přesunuli do kousíček vzdáleného Auschwitz II. Birkenau. Ten mě hned na první pohled překvapil tím, jak je obrovský. Prohlídku jsme měli zpestřenou tím, že už byla tma. Do toho foukal studený vítr. Bezpečně jsem se rozhodně necítila. V Březince je významná především rampa, na které vystupovali z vagonu všichni noví vězni, protože koleje vedli právě až do Březinky. Můžete tam na ukázku vidět i takový mini vagón, kam by se podle mého odhadu vešlo tak maximálně padesát lidí. Tenkrát v něm přijíždělo několik stovek. Už cestu několik lidí, především starších, nepřežilo. Dále jsme pak procházeli jednotlivými budovami, kde lidé spali. Jsou tam na ukázku třípatrové palandy, na kterých na sobě namačkaných spalo několik lidí. A toková zajímavost, ty dřeva, na kterých se spalo, byli lehce nakloněni. Z jednoho prostého důvodu. Lidé byli nemocni a v noci zkrátka něco neudrželi. A takhle to mohlo stéct dolů. Proto, kdo spal v dolních patrech, často se nedožil rána. Dále jsme mohli vidět jejich toalety. Byla to prostě dlouhá bedna, ve které bylo několik otvorů. Nic víc. Ovšem další zajímavost. Někdo to samozřejmě musel vyklízet a o tuhle práci bylo překvapivě u vězňů velký zájem. Byli totiž v teple a s dost velkou pravděpodobností se dožili i konce války. Pracovali, byli teda užiteční, proto nešli do komory.
Do breku mi taky bylo ve chvíli, když jsem se tam asi tak ve pěti stupních klepala zimou a uvědomila jsem si, že asi v tak třikrát větší zimě ještě vyhnali vězně ven jen v těch krátkých úborech a začali je polévat ledovou vodou. Jen tak, aby nebyla nuda. Přežili jen ti nejodolnější.
Byl by to několikakilometrový článek, kdybych tu měla vypisovat všechno, co jsem se všechno dozvěděla a co všechno mě donutilo k tomu, abych si zase stokrát víc vážila svého života. Vím, že to zní jako klišé,ale většina našich problému jsou proti tomuhle pidimidi maličkosti!:) Tak se mějme všichni rádi a radujme se ze života!:) Protože když jsem o tom pak přemýšlela, zjistila jsem se, že například kdybych se tam já dostala, neměla bych nejmenší šanci. Jsem tmavší typ (když byl někdo blonďák s modrýma očima, posílali ho na převýchovu), na první pohled jsem slabá, německy jsem neuměla a nemám třeba dvojče (často dělali na dvojčatech nebo trojčatech lékařské pokusy. Nebylo to příjemné, ale tito lidi válku přežili.)
A co vy byl někdo na výletě v nějakém koncentračním táboře? A s jakým pocitem jste odjížděli vy?
Brzy se můžete těšit i na článek o Krakowě, zatím se mějte hezky:)
byla jsem tam pred rokem se tridou ..bylo to zajimave :)
OdpovědětVymazatMůj blog YOKO NGUYEN BLOG
Nedávno jsem se o tom bavila s kamarádkou, která tam byla kdysi na školním výletě, že bych se tam chtěla podívat. Ale vždycky když o tom čtu nějaký článek je mi z toho až špatně. Ale třeba se jendou dokopu a zajedu tam.
OdpovědětVymazat